Sport & byznys

Musíte umět jít si za svým. A hlavně se bavit.

Jeden během profesionální kariéry obouval přezkáče, druhý cyklistické tretry a třetí kopačky. Stejně se liší i jejich byznys. Zatímco lyžař Ondřej Bank dnes navrhuje a dodává oblečení a lyžařské vybavení, cyklista Michael Moureček staví exkluzivní kola a fotbalista Ivo Ulich vlastní firmu, která vyrábí designové dveřní o okenní kování - kliky. Co mají společného? Jako bývalým vrcholovým sportovcům se jim ve vlastním podnikání daří, což nebývá pravidlem. A i když má každý k byznysu trochu jiný přístup, všichni se byznysem baví, chtějí dělat věci po svém a jinak než ostatní.

Co ze sportu lze rozhodně uplatnil podnikání a co naopak nefunguje?
Michael Moureček: Do firmy musí člověk investovat a teprve pak mohou přijít výsledky. Přesně jako ve sportu - podle toho, jak člověk přes zimu trénuje, tak v sezóně „sbírá ovoce”. Proto jsem nečekal, že to v podnikání půjde hned dobře. Praktikovat naopak nejde jistá ultimátnost - ve sportu to občas funguje jako v armádě, ale v byznysu musíte umět brát ohledy a mít pochopení pro ostatní.

Ivo Ulich

Nemůžete se jen tak rozhodnout, že změníte tým, protože kvalifikovaných lidí rozhodně není moc, zatímco ve sportu čeká řada dalších.

Ivo Ulich: Zkušenosti ze sportu jsou velkým předpokladem k podnikání. Disciplína, vůle, umět si jít za svým cílem - to vše v podnikání potřebujete. Důležité je také zvládat žít pod tlakem, obzvlášť v počátcích podnikání. Nemůžete se hroutit, když se zrovna nedaří, ale naopak podat dobrý výkon. Zaměstnanci jsou dnes hodně chránění, to se v profesionálním sportu neděje - ve fotbale se s vámi nikdo nemaže.

Titulní stránka časopisu Svět průmyslu

Buď podáte dobrý výkon, nebo ne. Jestli máte rodinu nebo jste nemocný, nikoho nezajímá. Nejsme žádní tvrdí kapitalisti, naše firma je velmi demokratická, ale toto zaměstnancům připomínám, protože mi dnes kolikrát přijde, že si lidé své práce neváží.

Ondřej Bank: Byl jsem vždycky divný sportovec a myslím, že jsem i divný podnikatel. Podnikám hodně pro radost, stejně jako jsem se snažil u sportu. Což vás samozřejmě může na druhou stranu také dohnat…

/pokračování

Plánovali jste už během profesionální kariéry, že rozjedete vlastní podnikání? A jaké byly vaše začátky v byznysu?
Ivo Ulich: V 21 letech, když jsem byl na začátku sportovní kariéry, jsme s bratrem založili obchodní firmu. Měl jsem tehdy kapitál, tak jsem se rozhodl podnikání zkusit. Samozřejmě jsem v té době netušil, že dospěje do dnešního stavu, a bylo období, kdy jsem měl chuť vše zabalit. Svou roli ale sehrála vytrvalost i štěstí. Měli jsme „kliku”, že jsme období, kdy jsem celý chod firmy dotoval, ustáli a překlopili se do zisku a dalšího rozvoje. Když dnes lidé vidí naši firmu, říkají: „Paráda! To běží samo.” Ale vůbec si neuvědomují, co za tím za dvacet let bylo. Většina mých peněz směřovala do firmy a zisky jsem si nikdy nevybíral. Když jsme před třemi lety potřebovali velkou investici na další rozvoj, zastavil jsem vlastní majetek. Firma je nekonečný příběh, který neustále přináší nějaká překvapení. Nejhorší je zastavit se a stát, to je cesta do pekel, musíte se neustále rozvíjet.


„Nejhorší je zastavit se a stát, to je cesta do pekel, musíte se neustále rozvíjet.”
Ivo Ulich


Michael Moureček: Po konci sportovní kariéry jsem zkoušel čtyři roky jiné profese a potřeboval načerpat zkušenosti, protože sport vám sice hodně dá, ale žijete v uzavřené nádobě a s reálným životem nemáte moc zkušeností. Od osmnácti let jsem měl například člověka, který za mě vyřizoval věci na úřadech, a tyto „zdatnosti” vám potom chybí. Podnikání přišlo náhodou. Před lety jsem potřeboval nové kolo a nikdo u nás ani v Itálii mi ho nebyl schopný vyrobit tak, jak jsem chtěl. Když jsem konečně objevil člověka, který by to dokázal, nabídl jsem mu, že si na rok koupím jeho kapacitu a vyrobená kola budu prodávat. Poslal mě pryč s tím, že mu jednou poděkuju, kolik peněz mi ušetřil - nevěřil, že by někdo taková kola chtěl. Nemohl jsem pochopit, proč nechtěl jistotu roční práce. Začal jsem se proto více zajímat, jak cyklistický byznys funguje, a s kolegou Ondřejem Novotným jsme uviděli bílá místa, která by nemuselo být špatné „zalepit”. Tak jsme se vydali lepit.

Ondřej Bank: Začal jsem podnikat, protože to kvůli mým neustálým zraněním vypadalo, že brzy s profesionálním sportem skončím. Také mi vadilo „doprošovat se” o sponzorství. Řekl jsem si, že si radši peníze vydělám. Podnikání mi pak zároveň zachránilo sezónu, když jsem byl nemocný, dva roky nelyžoval a bylo před olympiádou. Z firmy jsem vzal peníze, abych si mohl udělat předolympijskou přípravu, jakou jsem potřeboval. Začal jsem s lyžařskými brýlemi, což jsem si chtěl vždycky vyzkoušet, a díky kamarádovi jsem k tomu dostal příležitost ve fabrice jeho známého. Udělal jsem vzorek sám pro sebe a brýle se líbily i v mém okolí, začali jsme se rozšiřovat a dodnes v tom pokračujeme. Nebavilo mě žít jenom sportem, a když jsem nemusel trénovat, bavil jsem se firmou. Myslím, že to v začátcích hodně pomáhalo, protože bylo vidět, že to není jen byznys.

Změnilo se na tomto přístupu něco po konci profesionální kariéry?
Ondřej Bank: Byl bych rád, aby to tak zůstalo a lidi práce stále bavila, protože to se na firmě odráží. Devadesát procent lidí u nás jsou „vagusáci”, kteří pracují s láskou a zároveň s profesionalitou. Samozřejmě bude záležet na tom, jaké objemy peněz budeme chtít a potřebovat. Mohli bychom začít například vyrábět helmy v Číně a prodávat je vedle našich kevlarových z Česka a vydělat na tom spoustu peněz, sám ale nevím, jestli chci takové věci dělat.

Pánové, vy se svým podnikáním také stále bavíte?
Ivo Ulich: Stoprocentně. Když se daří, tak to je první předpoklad pro to, aby člověka nejen podnikání bavilo. S tím, jak rostete, musíte ale nastavit od určitého počtu lidí jasná pravidla. Za dvacet let máme vyzkoušeno, že když dáte zaměstnancům bezmeznou důvěru, bude zneužita. Naopak pokud platí jasný řád, věřím, že to oceňují i zaměstnanci, protože mají dané mantinely a vidí, že firma někam spěje, a práce si i více váží. V lidech musíte probudit nadšení, pak jsou loajální a kopou za firmu.

Ivo Ulich, *1974

Jako profesionální fotbalista během své patnáctileté kariéry hrál v nejvyšší české, německé i japonské lize a několikrát oblékl také reprezentační dres. S Hradcem Králové a Slavií získal celkem tři tituly v poháru ČMFS. V roce 1995 vyhrál také v anketě Fotbalista roku v kategorii talent roku. Brzy se ukázalo, že Ivo Ulich nemá talent jen na fotbal, ale i na podnikání, a to v úplně jiném oboru. Už v 21 letech založil společně se starším bratrem firmu Materiál & Technology, která se začala specializovat na designové dveřní a okenní kování (kliky). Ve 33 letech sportovní kariéru ukončil a do podnikání se pustil naplno. „Začínali jsme jako obchodní společnost, kliky nakupovali v Turecku, Itálii a dál prodávali. Pak jsme ale kvůli nízké kvalitě dovážených produktů začali zadávat práci i malým strojařským firmám v okolí a kliky si začali vyrábět. Pomalu se z nás stávala obchodně-montážní firma a dnes už i sami vyrábíme, vlastníme například technologii na povrchové úpravy, roboty na leštění, broušení,” říká. V nedávné době firma, zaměstnávající v Dobrušce 40 lidí, právě kvůli rozšíření výrobních prostor podnikla velkou investici v hodnotě desítek milionů korun. Ivo Ulich kvůli půjčce zastavil vlastní majetek, ale je přesvědčený, že stejně jako dosud bude mít „kliku” i nadále, a zatím na to také vše ukazuje. Výrobky směřují do více než 40 zemí světa. Mimochodem, ceny sbírá i se svým podnikáním - například prestižní Red Dot Award za design.

Michael Moureček: Když se někdo ptá, co ve firmě dělám, odpovídám, že jsem „entertainment manager”. Právě nadšením, na kterém jsme postavili náš úspěch, jsme nakazili i lidi v jiných firmách. Na našem vývoji se tak podílí řada ředitelů významných společností a univerzitních profesorů. Je pro ně atraktivní mít něco, co pochází z jejich firmy či školy, v našem kole, na kterém mohou navíc jezdit. Když jsme dali dohromady náš výrobní tým, který měl firmu uvést do života, tak jsme po dvou letech všechny vyhodili. S kolegou Ondřejem, s nímž jsem firmu zakládal, jsme přijali pravidlo, že vždy budeme spolupracovat jen s tím nejlepším, koho na trhu dokážeme najít. A mojí prací je, aby to všechny bavilo, jinak bychom si je nikdy nemohli dovolit.

Vyhrát závod nebo zápas je jasný cílj aká cíle si dáváte v podnikání?
Ondřej Bank: Já jsem jasný cíl neměl ani ve sportu. Ani nevím, proč jsem to dělal... Cíl jsem měl až poslední dva roky, kdy jsem chtěl přivézt medaili z mistrovství světa, protože jsem to slíbil sponzorovi, a to docela fungovalo. S Vagusem je to podobné. Cíle se nyní vytvářejí a člověk musí vědět, co chce a kam se chce posunout, pak začít dělat konkrétní kroky a oslovovat ty nej lepší lidi. Rád bych nyní například začal vyrábět lyžařské helmy na míru každému zákazníkovi, což by výrazně zvýšilo komfort i bezpečnost. Naše firma se organicky rozjela více směry, třeba do textilu, který velmi dobře funguje, a pro mě je teď aktuální téma, jak moc se rozvíjet, či nerozvíjet, zda se tlačit do navyšování počtu výrobků, nebo se ještě více soustředit na vývoj produktu.

Ivo Ulich: Myslím, že naše firmy si jsou podobné v tom, že se chtějí odlišovat od konkurence. Motivace a dávání si postupných cílů patří jak ke sportu, tak k podnikání. Nemáme cíle dělat nějaké obrovské objemy, protože to bývá na úkor kvality, ale naopak jdeme inovativní a individuální cestou. Existuje jedna italská rodinná firma, která má stoletou tradici, na jejíž úroveň se chci dostat. Blížíme se mílovými kroky, ale ještě tam nejsme.

Michael Moureček: Snažíme se udělat positioning značky, který by se dal připodobnit ke švýcarským hodinkám. Jsou firmy, které mají tradici, opečovávají svoje hodnoty a vyrábějí produkt, který má kvalitu a je rezistentní vůči času. Když si takovou věc koupíte, máte jistotu, že ještě za dvacet let bude funkční a trendy. To je pravý opak toho, co dělá řada společností na současném cyklistickém trhu. Potřebují, aby kolo vypadalo hezky a upoutalo zákazníka v prodejně, on za něj dal nesmyslnou částku, za tři roky mu kolo „morálně" zestárlo a byl nucený přijít znovu. Výrobní náklady na nejlepší a nejhorší rám u některých výrobců mohou být v řádu pěti eur, ale výsledná cena se liší v desetinásobcích. My chceme vytvořit luxusní brand, byť k tomuto slovu mám řadu negativních konotací, který bude mít uvnitř svou hodnotu a zákazníci ji jasně uvidí. To v našem oboru zatím chybí, byť se situace začíná měnit.

Ondřej Bank, *1980

„Nebuďte cool, buďte Vagus,” píše se mimo jiné na stránkách společnosti, kterou založil bývalý profesionální alpský lyžař Ondřej Bank. Jeho firma Vagus ze Šumperka dnes navrhuje a dodává osobité oblečení, lyžařské brýle a kevlarové helmy. Mnohonásobný mistr České republiky několikrát obsadil i přední příčky na světovém poháru včetně dvou třetích míst a na olympiádě v Soči byl pátý v obřím slalomu a sedmý v superkombinaci. Profesionální kariéru ukončil loni v únoru a pustil se naplno do podnikání. I když ne tak úplně - na nějakou dobu si ještě odskočil na taneční parket do televizní soutěže StarDance. Jakoby mimochodem se protančil až do finále. „Byl jsem vždycky divný sportovec a myslím, že jsem i divný podnikatel,” říká otevřeně s tím, že Vagus je zatím ještě hodně mladá firma, která hledá, jaksi své fungování optimálně nastavit. Nejdůležitější ale podle něho je, aby práce lidi bavila, protože to se pak odrazí na celé firmě i jejích produktech.

Odkud čerpáte inspiraci?
Ivo Ulich: Firma je živý organismus a člověk musí umět spolu s ní rozvíjet i sám sebe, jinak by ji nebyl schopný uřídit. Vzdělával jsem se sám, nakoupil jsem si různé knížky, jezdím hodně na konference, na setkání rodinných firem i do společností, které s námi spolupracují, a beru si z toho všeho inspiraci.

Michael Moureček: U mě je to stejné. Jsem samouk a stále se učím. Největší inspirací je mít otevřené oči, nebát se přiznat, že něčemu nerozumíte, a hledat někoho, kdo vás to může naučit. Jezdíme do různých firem, ptáme se, sdílíme problémy a obrovsky nás to posouvá dopředu. Sám nejsem strojař, ale strojaře dnes vedu a musel jsem se naučit spoustu věcí, abych dokázal lidem o mnoho chytřejším než já vysvětlit, co po nich chci.

Ivo Ulich: Člověk nemusí být nejchytřejší, ale musí se umět obklopit dobrými lidmi.

Ondřej Bank: Nemám žádnou ekonomickou školu a na základní principy, které v podnikání fungují, přicházím postupně sám. Je to jako s lyžováním, ke kterému jsem přistupoval podobně. Také si beru inspiraci z věcí, které vidím kolem sebe, když cestuji. Inspirace je všude. Klidně mě baví poslouchat i o začátcích a rozvoji firmy, která vyrábí třeba jogurty.

Jak to máte s delegováním manažerských povinností? Zvládáte vše řídit sami, nebo už jste si na to museli někoho najít?
Ondřej Bank: Musím delegovat, ale ve vedení lidí jsem strašně špatný. Jsem měkký, ale zároveň nedovedu pořádně vést. Od kolegy Martina Šťastného, se kterým stále okrajově spolupracuji, jsem si bral hodně inspiraci, protože byl úplně jiný než já - striktní, puntičkář. Nechtěl bych být jako on, ale zároveň ho obdivuju a velmi mi to pomáhalo ve fungování firmy, v komunikaci se zaměstnanci i v přemýšlení. Dodnes mi hlídá ve firmě „nejhorší” věci, které bych sám nezvládl.

Ivo Ulich: Jsme tři bratři a nej důležitější je na začátku si rozdělit kompetence. Není možné, abychom všichni dělali to samé. My jsme v tomto měli jasno a každý si vzal na starost jiný segment i podle své povahy a umíme se domluvit, i když nemusíme mít vždy stejný názor. Nejstarší bratr je velmi klidný a má na starosti jako provozní ředitel výrobu. Umí „krotit” naše obchodní a vývojové plány, které máme s prostředním bratrem, protože jasně vidí, co v tuto chvíli firma dokáže. Říká: „Ano, dobrý nápad, ale zvládneme to třeba až za dva roky...“ Já jsem více v terénu, a protože mám k zaměstnancům o něco větší odstup, mám vedle věcí, jako je marketing, finance nebo zahraniční obchod, na starosti práci s lidmi. Myslím, že se vhodně doplňujeme. Za dvacet let jsme neměli žádný vyložený konflikt.

Michael Moureček: Jsme velmi závislí na marketingu, je to alfa a omega úspěchu. Pohybujeme se v segmentu, který je neuvěřitelně citlivý. Cílíme na nejnáročnější zákazníky a ti vám žádnou chybu neodpustí. Záleží i na maličkostech, jako je soukromá fotografie na Facebooku... Přijali jsme obchodního ředitele a ten byl motivovaný čísly. Tím pádem chtěl prodávat nejdražší věci, ale naší filozofií je lidem dodat to, co skutečně potřebují, bez ohledu na to, jestli vyděláme více, nebo méně, protože se k nám zákazník vrátí. Tento špičkový manažer z korporace toto nedokázal pochopit, takže jsem si to musel vzít na starost znovu já. Nezáleží jen na manažerských schopnostech, ale každý zaměstnanec musí také reprezentovat firemní hodnoty.


„Cílíme na nejnáročnější zákazníky a ti vám žádnou chybu neodpustí.”
Michael Moureček


Byly chvíle, kdy jste chtěli podnikání zabalit?
Ivo Ulich: Rád věci dotahuju do konce a nevzdávám se při prvním neúspěchu. Po třech čtyřech letech jsem byl ale opravdu na hraně. Tehdy jsem byl ve sportovní fázi, kdy se mi příliš nedařilo, a byl jsem takový prudký. Firmu jsem tehdy stále ještě dotoval a bratrovi jsem dal „nůž na krk”, že se buď dostaneme za nějakou dobu do černých čísel, nebo to nemá význam. A povedlo se.

Michael Moureček: My jsme už byli na lopatkách několikrát. Vždy jsme to ale překonali díky tomu, že nás to tolik baví a nedokázali jsme si představit, že bychom to zabalili a šli dělat něco jiného. Tím, jak se člověk učí, dělá i chyby. Je zvláštní, že nám to až tak nevadí. Udělali jsme spoustu věcí, které ve své době k ničemu nevedly a dostaly nás na pokraj konce, ale zároveň nás ve výsledku posílily a naučili jsme se něco nového, co dnes využíváme.

Ondřej Bank: Skončit s firmou jsem zatím nikdy nechtěl. Občas si ale říkám, že kdybych vložil stejné množství energie do něčeho jiného, mohlo by to vydělat třeba víc peněz. Ale pro mě je stále důležitější efekt, že se něco vytváří, a baví mě to.

Chtěli byste ná sobě jako na podnikatelích něco změnit?
Michael Moureček: Udávat ve firmě směr a vyvíjet nové produkty musí jít ruku v ruce s výrobou. Chtěl bych se naučit, abych si dokázal sednout, měsíc něco vymýšlet, pak si to na půl roku zakázat a jít to realizovat. To u mě bohužel zatím úplně nefunguje a člověk je z toho trochu rozpolcený.

Ondřej Bank: Rád bych se zformoval do stavu, kdy budeme dělat stále zajímavé věci, ale zároveň budou obchodně úspěšné. Samozřejmě by bylo dobré, kdyby firma vydělávala „miliardy”, ale to není hlavní podmínka a takové ambice nemám.

Ivo Ulich: Ve firmě je stále co zlepšovat. Nastavili jsme si nyní cíl, že chceme zlepšit produktivitu práce a především interní procesy a více implementovat technologie. Dnes na to přichází stále více firem a je to věc, kterou se budu muset hodně učit, abych mohl pokračovat se zaváděním ve firmě dál.


„Nám se vyplácí dělat věci po svém, byť se to všem nemusí líbit.”
Ondřej Bank


Jako sportovci jste měli trenéra - kouče. Využili jste někdy kouče nebo mentora i v podnikání?
Ondřej Bank: Co se týče lyžování, nebyl jsem moc na sportovní psychologii, která na mně nefungovala. Jednou jsem se ale í náhodou jako pokusný „model” dostal ke koučingu a bylo to moc zajímavé. Během hodiny a půl, kdy si na mně testovali různé postupy, jsem si uvědomil pár věcí. Líbí se mi právě to, že při koučingu člověk řeší sám sebe - kouč neříká, co máš dělat, ale jen se ptá. Například: „Proč nejsi nej lepší na světě?” Odpovíte třeba šest důvodů a každý z nich postupně rozeberete a člověk si sám uvědomí, co by mohl dělat, aby situaci zlepšil. Věřím, že by mi něco podobného pomohlo i v podnikání, ale zatím jsem se k tomu nedostal.

Ivo Ulich: Ve sportu jsem měl kouče odmala. Dnes jsem spíše v roli trenéra já a těžím právě ze zkušeností, které jsem nasbíral ve sportu. Hodně záleží na komunikaci - věci nestačí říci jednou za rok, ale musí se neustále opakovat. Zatím jsem ale nedospěl do situace, že bych si nevěděl rady a potřeboval nějakého mentora. Možná ale jednou taková doba přijde.

Michael Moureček: Využíváme „nastavovače zrcadel”. Jsme velmi otevření v tom, co děláme a jaké máme problémy. Snažíme se vždy najít někoho, kdo je v dané oblasti dobrý, a poslechneme si jeho názor, ať už se to týká firemních procesů, marketingu, nebo třeba složení lepidel. Trpíme provozní slepotou a je důležité vědět, jak to vnímají lidé zvenku a zda naše myšlenky chápou tak, jak chceme. Jen se samotnými koly nám nikdo neporadí, protože se je snažíme dělat úplně jinak než všichni ostatní.

Máte „recept" na to, jak vyhrávat nejen ve sportu, ale i v byznysu?
Michael Moureček: Rozhoduje hlava. Když se mě někdo ptá, jak vyhrát závod, tak odpovídám, že vyhraje jen ten, kdo chce vyhrát nejvíc, i když všichni na startu budou dobří a kvalitně připravení. Nesmíte o sobě pochybovat ale musíte být přesvědčený, že zvítězíte. Zajímavé je, že když jezdím po firmách, tak se zaprvé učím nové věci, ale zároveň velmi často vidím, že se bojí být dobré a chybí jim dobře nastavená cena produktu. Kdyby se zavřely hranice, tak Česká republika bude jedna z mála zemí, která dokáže od začátku do konce postavit letadlo. Která jiná země toto má? Máme tady poklady, ale lidé se bojí říct: „Jsme nejlepší na světě.”

Ivo Ulich: Znal jsem řadu spoluhráčů, kteří byli vynikající v tréninku, ale v den D nezvládli zápas, protože neustáli trému a tlak. Důležitá je také silná vůle. Sport bolí a ne vždy se daří, spousta lidí odpadne. To je stejné jako v podnikání.

Michael Moureček, *1980

Profesionálním cyklistou se stal na truc, když se mu kamarádi vysmáli, protože chtěl uskutečnit svůj dětský sen závodit na dráze. „Proč bych zatraceně nemohl být závodník,” pomyslel si a začal potajmu trénovat s tím, že po prázdninách přinese medaili z některých závodů, což se mu nakonec podařilo. Přesvědčil souseda, aby ho začal trénovat intenzivněji. Dopředu ho hnala touha prosadit se. „Snad nikdy v životě jsem nic víc nechtěl než tehdy.” Nakonec z toho bylo čtvrté místo na mistrovství republiky. O „dřevorubce ze Šumavy” ale přesto nebyl v profesionálních týmech zájem. Až v pražské Dukle se našel trenér, který mu dal šanci a vzal ho s sebou na závody. „Byl jsem tam za exota se zašívaným dresem.” Jenže tenhle „exot” závody, které byly soustředěním reprezentace před mistrovstvím světa, vyhrál rozdílem třídy. Od druhého dne se stal řádným členem Dukly. Jako profesionální cyklistický závodník strávil deset let v týmech v České republice a Itálii. Za svou kariéru vyhrál deset titulů mistra ČR na dráze i na silnici, jako junior obsadil třetí místo na mistrovství světa. Dnes se na pražských Vinohradech ve firmě Festka, kterou založil spolu s kolegou Ondřejem Novotným, věnuje stavbě rámů kol, kdy využívá mimo jiné i materiály pro vesmírný výzkum. Na starosti má také marketing i vymýšlení a testování nových kol. Zaměstnává 23 lidí a další početný tým s firmou spolupracuje externě.

Rozklepaly se vám někdy nohy i  v podnikání? Například z nějaké velké zakázky...
Ivo Ulich: V tom je byznys trochu jiný. Dáváte si spíš dlouhodobější cíle. Sport je v tomto náročnější, ale právě když zvládnete svou psychiku v něm, tak se vám byznys dělá o hodně líp. Mě v byznysu nedostane nic pod takový tlak nebo stres jako dříve ve sportu. Tam jste dennodenně pod tlakem, kdy se spousta lidí tlačí na vaše místo, v byznysu jste více svým vlastním pánem.

Michael Moureček: To je pravda. A navíc o nic nejde. Jezdil jsem na kole, teď kola vyrábím, a kdyby došlo na nejhorší, tak se naučím něco jiného.

Ondřej Bank: Neuměl jsem jezdit z pozice favorita, byť jsem nikdy žádný extra favorit nebyl. Měl jsem rozjetých několik závodů, kdy jsem mohl třeba vyhrát olympiádu v kombinaci, ale raději jsem vždy startoval odněkud ze stínu. To mi šlo lépe. V podnikání zatím nic takového nepociťuju a všechno se snažím brát s nadhledem. Podnikám hodně konzervativně, abych se nedostal do zbytečných potíží, třeba si moc nepůjčuju. A proto taky nemusím řešit žádné velké obavy.

Podnikání je z vašeho pohledu oproti sportu méně stresující?
Ivo Ulich: Pro mě určitě, rozhodně nemusíte každý den bojovat s nějakým kolegou a dokazovat trenérovi, že jste lepší, a o víkendu zase porážet soupeře.

Michael Moureček: Ve sportu máte konkurenci i ve svém vlastním týmu, což ve firmě není.

Ondřej Bank: Zkušenosti ze sportu s různými pády a zraněními se mi přenesly do života obecně. Když mají děti „zadřenou třísku”, tak ne, že bych s nimi necítil, ale nic se neděje. Podobně vnímám podnikání, i když jsme zatím v žádné vážné situaci ještě nebyli. Funguje to stále dobře, v uvozovkách líp, než si myslím, že by mělo. Produkty máme v pořádku, ale myslím tím vše okolo. Například brýle jsme loni dodali do obchodů týden před Vánoci. Nedokázal bych objednat brýle, které by byly nedokonalé, jen abych stihl nějaký termín. Radši je do obchodů pošlu o dva měsíce později, ale z mého pohledu dokonalé. Tady vidím rozkol v obchodním pojetí a tom, že chcete dělat dobré věci. Nakonec se to vyplatilo - brýle se velmi dobře prodávaly. V ideálním případě by ale samozřejmě byly hotové o tři měsíce dříve.

Svět průmyslu, duben 2017

Poslední články


Cesta ke stoleté tradici

Klikař

Není to značka, která by se proslavila už někdy v meziválečném období, přesto ji svět dnes zná a respektuje ...

více zde

Klikaři z Dobrušky

Klikař

Roman Ulich se vyučil strojařem. Zkoušel obchodovat s lecčím, než vsadil na kliky ...

více zde

České kliky otevírají dveře do světa

Klikař

Když bratři Ulichovi před dvaceti lety společnost M&T zakládali, měli pouze pět zaměstnanců, ...

více zde

Design klik včera, dnes a zítra

Klikař

Dnes je Roman Ulich hlavním designérem společnosti M&T a držitelem prestižního ocenění Red Dot Design Award ...

více zde

Klikaři s tahem na branku

Klikař

Hvězda fotbalového trávníku, která klukovský sen ve třiatřiceti vyměnila za dospěláckou realitu ...

více zde

Mít kliku a umět ji vyrobit

Klikař

Navštívili jsme továrnu M&T v Dobrušce ve východních Čechách, kde se tři bratři Ulichovi již 20 let úspěšně věnují...

více zde

Sport & byznys

Klikař

Musíte umět jít za svým. A hlavně se bavit.

více zde

Nechci být v mentálním důchodu

Klikař

Podnikatel a bývalý ligový fotbalista Ivo Ulich prodává kliky do 43 zemí světa...

více zde

Klikař

Klikař

Ivo Ulich je jeden z mála profesionálních sportovců, kteří uspěli i v byznysu...

více zde

příběhy úspěchu: Má to někdo kliku!

Příběhy úspěchu: Má to někdo kliku!

Když v roce 1997 přichází Roman Ulich za bratrem Ivem s nápadem ...

více zde

Ivo Ulich & Kliky a dveřní kování

Ivo Ulich & Kliky a dveřní kování

Zakládáme v Česku „klikařskou” tradici...

více zde

Klika Romana Ulicha

Klika Roman Ulicha

Dokáže předpovídat trendy...

více zde

Jsem klikař

Jsme klikař

O tom, že i malá česká firma může být díky svým originální nápadům světová...

více zde

Podnikání s klikou

Podnikání s klikou

Díky sázce na inovace a originální design vyváží společnost M&T své kliky a kování pro okna i dveře do mnoha zemí světa....

více zde

Je fajn mít správnou kliku

Je fajn mít správnou kliku

Ve sportu musíte nejenom hodně trénovat, ale take mít kliku, abyste vyhrávali. V životě potřebujete mít kliku, abyste se mohli zdárně posouvat dál ke svým cílům.

více zde

M&T, to je design a kvalita v kování

M&T, to je design a kvalita v kování

Píše se rok 1997 a dva bratři zakládají ve východních Čechách společnost M&T, firmu, která se za více jak 15 let své existence napevno usadila na českém trhu s dveřním a okenním kováním.

více zde